Vážení a milí čtenáři Deníku, vzhledem k tomu, že čtete tyto řádky, pravděpodobně Vám není téma životního prostředí a jeho ochrany lhostejné. To, v jakém stavu je naše příroda, má zásadní vliv na náš život i naši budoucnost. A právě voda je jednou z klíčových složek, bez níž by na zemi nepřežil žádný organismus. Měli bychom s ní tedy šetřit, zodpovědně hospodařit, a hlavně si ji chránit! Zde je tedy pár mých postřehů o vodě v české krajině spolu s několika nápady, jak situaci zlepšit.
Nejhorší sucho za posledních pět set let
Ano, ještě před pár měsíci čelila Česká republika nejhoršímu suchu za posledních 500 let, které bylo bezprecedentní jak v délce, tak v dopadech.
Nicméně téma sucho nebylo tak viditelné, a to hlavně vinou stále trvající koronavirové pandemie. Dopad klimatické změny a konkrétně vyprahlé krajiny je však výzva stejně aktuální a naléhavá. Naštěstí loňské chladnější léto a současná zima naší povrchové půdě výrazně pomáhají. Ze zdroje www.intersucho.cz můžeme vyčíst, že nasycenost půdy vodou do jednoho metru se zvýšila, a to především na Moravě. Bohužel to neznamená, že jsme z nejhoršího venku. I když je některý rok na srážky přívětivější, například roky 2015 a 2018 byly v posledním desetiletí těmi nejsuššími, a tak se sucho neustále stupňuje.
Nedostatek vody pociťují nejen v zemědělství. V České republice máme i několik oblastí, kde v případě sucha dochází k nedostatku vody ve vodních zdrojích. Obce tak musí zajistit ve většině případů dovoz pitné vody pro občany cisternami po řadu dní, někdy i týdnů, dokud se nevyrovná vodní bilance. Své o tom ví zejména obce, které mají pouze místní zdroje podzemní vody, například na Rakovnicku, Pardubicku, Blanensku či Znojemsku. Určitým řešením této situace může být napojení obcí veřejnými vodovody na kapacitní vodárenské soustavy.
Podzemní voda v České republice patří mezi naši nejkvalitnější vodu a má velmi omezené zásoby, přesto se s ní hospodaří vcelku neuváženě. Přibližně 20 % z naší dnešní spotřeby vody (a to nejen pro pitné účely, ale i pro průmysl a zemědělství) jde právě z podzemních zásob. A těch značně ubývá. Nejhůře jsou na tom jižní Čechy, Vysočina, a také má rodná jižní Morava. Při nadměrných spotřebách podzemní vody může její obnova trvat i desítky let, například v teplejších letech vinou nedostatku sněhu či neschopnosti naší půdy vodu vsakovat.
Ústavní zákon na ochranu pitné vody
Není dobře, že se naše hluboká a kvalitní podzemní voda používá pro ekonomické účely. Není ani dobře, že se čistá pitná voda používá na výrobu betonu či zalévání. Dle mého názoru má mít pitná voda pro občany rozhodně přednost před podnikatelskými účely, a tak jsem společně se svými kolegy z hnutí STAN podala návrh nového ústavního zákona, který zakotví právo na pitnou vodu do Listiny základních práv a svobod. Podobný zákon mají Slovinci, Švýcaři, Nizozemci či Izraelci. Ústavní ochrana vody by do jisté míry řešila i takovou situaci, jako je například upřednostnění těžby štěrkopísku v bezprostřední blízkosti strategického zdroje pitné vody u Moravského Písku.
Sucho ovlivňuje také povodně
Může se to zdát jako protiklad, ale je to tak. Vinou sucha a špatného hospodaření v krajině ztratila naše půda svou přirozenou schopnost: absorbovat a vsakovat vodu. Když tedy přijdou větší přívalové deště, téměř vždy způsobí záplavy. Je tedy třeba vodu v krajině zadržet a naučit se s ní hospodařit. Těch způsobů a možností je opravdu mnoho. Vedle pozemkových úprav či zlepšení hospodaření na zemědělských pozemcích se jako jeden z jednoduchých způsobů zadržení vody v kraji jeví obnova starých polních cest a rozdělení velkých polních lánů. Tyto cesty vedou většinou po vrstevnici a vytváří tak přirozenou překážku pro odtok vody z pozemků. Možná jste už slyšeli o projektu 1000 + 1 cesta krajinou, který představilo hnutí STAN a díky kterému bylo obnoveno již více jak 500 polních cest.
Co kdybychom sloučili ministerstva?
Nebo minimálně jejich agendy. Ministerstva životního prostředí a zemědělství rozhodují mnohdy protichůdně a spolupráce vázne. Nejjednodušším a nejefektivnějším způsobem by bylo jejich agendy sloučit nebo alespoň více provázat. V minulém roce se mi například povedlo svým návrhem zajistit, aby byly pozemkové úpravy financovány z obou výše zmíněných ministerstev. Problémy zemědělství a životního prostředí spolu navzájem většinou souvisí, a tak by se měly řešit komplexně a společně.
I vodu můžeme recyklovat
Slyšeli jste už někdy pojem „šedá voda“? To je voda, která odtéká ze sprch, umyvadel či praček, avšak na rozdíl od „vody černé“ neobsahuje odpad z toalet. I přesto je však kvalifikována jako voda odpadní a není tedy možné ji upravit a opětovně využít například pro zavlažování, v zemědělství či v průmyslu, tedy v odvětvích, kde je spotřeba vody vysoká. Opětovné využití vody by tedy mělo být jednou z možností, jak řešit nedostatek vody a její nadměrnou spotřebu.
Dalším příkladem je také využití vody srážkové neboli dešťovky. Toto téma je nám občanům určitě mnohem bližší, každý máme na zahrádce nádrž, kde vodu dešťovou „chytáme“ a následně dále využíváme. Využití vody srážkové již také řeší některá města a obce v rámci tzv. modro-zelené infrastruktury. Jde o vybudování systému hospodaření s dešťovou vodou v zastavěném území. Za zmínku stojí například připravované projekty v Olomouci či Brně.
Co říci závěrem?
„Vodu neoceníme, dokud nám nevyschne studna, a to platí o všem v životě.“
Zdroj: Ing. Jana Krutáková, poslankyně PČR za STAN, autorka textu
