Před Vánoci projednávala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky novelu odpadového zákona, který je v platnosti od začátku letošního roku. Deník Rovnost vyzpovídal v návaznosti na problematiku odpadů ve Velkých Pavlovicích na Břeclavsku v exkluzivním rozhovoru Janu Krutákovou, poslankyni, a zároveň ředitelku tamní odpadové společnosti Hantály. Tématem byla důležitost snížení produkce odpadů, možnost zvýhodnění podnikatelů využívajících recyklované obaly, nejčastější omyly a zlozvyky, nebo třeba i to, jak si v třídění a produkci odpadů vedou Jihomoravané.
Dá se zjednodušeně říci, co je vlastně součástí novely?
Ano, cílem je nyní především omezit množství odpadů. Tedy udělat vše proto, abychom odpad vůbec nevytvářeli. Docílit toho můžeme jedině tak, že změníme jak myšlení nás spotřebitelů, tak i výrobců, kteří jsou do tohoto koloběhu zapojeni. Máme nyní dané nějaké parametry z Evropské unie, které musíme naplnit. Třídit jsme se až na výjimky naučili perfektně. Teď se musím já jako spotřebitel zamyslet nad tím, jestli je skutečně důležité vzít si tu tašku v supermarketu. A prodejce by se zase měl zamyslet nad tím, zda je dobré poslat mi parfém ve velké krabici vyskládané papírem. S tím pochopitelně souvisí i to, že je naší povinností vytvořit producentům takové podmínky, aby se jim vyplatilo myslet nejen ekonomicky, ale i ekologicky, a používat recyklované materiály. To ovšem není záležitost jednoho roku.
Dotkne nebo dotkla se novela i nás běžný lidí? V čem?
Jistě, třeba v tom, že obce začaly zvyšovat poplatky za svoz odpadů. K tomu přispívá hned několik faktorů, kromě zvýšení ceny práce či obnovy strojů svozových společností také fakt, že se obcím zvedl poplatek za skládkování. Filozofie spočívá v tom, abychom méně ukládali, více třídili a recyklovali.
Je to za současných podmínek v České republice reálné?
Těžko. Fungují zde pouze čtyři spalovny. Jejich kapacita je oproti produkci komunálního odpadu třetinová. Co s tím? Recyklace. Dobře. Ale máme zařízení k recyklaci? Ministerstvo životního prostředí tvrdí, že ano. A kde se v našem okolí na jihu Moravy nachází? Linky na papír či sklo máme. Ale problém je s plastem. Jako spotřebitelé pečlivě vytřídíme veškerý plast a vše, co se tak tváří. Když však tento odpad přijede na dotřiďovací linku, zjistíme, že až šedesát procent těchto plastů se nedá opětovně využít. Skončí pak buď na skládce, nebo ve spalovně.
Který plast se dá opětovně využít?
Recyklační firmy mají zájem o obaly z pet lahví, obalové folie, igelitové sáčky a tašky, nebo třeba o tvrdý plast. To jsou obaly od kosmetických výrobků a pracích a čisticích prostředků. O co naopak zájem není, jsou nárazníky od aut, zahradní nábytek, kelímky od jogurtů nebo ty od másel.
Většina z nás právě ty kelímky od jogurtů velice pečlivě třídí… Překvapila jste mě…
V Lipníku nad Bečvou funguje společnost, která se na jejich další zpracování zaměřuje. Pracně si tam z těch šedesáti procent nevyužitých plastů dotřiďují optickými dotřiďovači právě tyto kelímky. Faktem ovšem je, že jich je pouze pět procent…
V čem tedy vidíte řešení?
Tlačit na výrobce, aby vyráběli z jednodruhových platů, které jsou snadno zpracovatelné. A to tak, že je budeme třeba i daňově zvýhodňovat. Jinak se dál zkrátka nepohneme.
Jak je to s uvědomělostí ze strany výrobců?
Jsou na trhu firmy, které o tom přemýšlejí. Dostala jsem například čokoládovou bonboniéru, v níž byly bonbony zabalené výhradně jen z papíru. Nemusím se pak zamýšlet, co je plast, co papír a co směsný odpad. Jednoduše vyhodím vše do jednoho pytle. Otázka však je, kolik takový špás firmu stojí a jestli je přechod z vícedruhových obalů na ty jednodruhové náročný nebo ne. Faktem je, že nyní je bílý kancelářský papír levnější než ten recyklovaný. A to je špatně.
Je nějaká země v Evropě, která je pro nás v tomto směru vzorem? Jak jsou na tom města a obce v České republice?
Jsou obce a města, kde mají systém nastavený tak, že se cíleně snaží snižovat produkci komunálních odpadů. Je to vždy o edukační činnosti. V Evropě jsem měla možnost navštívit řadu států a podívat se, jak kde odpadové hospodářství funguje. Nejblíže je nám asi Rakousko, kde jsou na to lépe než my. Mně osobně je ale blízké myšlení severských států, oslovilo mě například Finsko. Viděla jsem, jak to funguje v Helsinkách i menších městech. A zde jde ekonomická stránka ruku v ruce s tou ekologickou. Z plastů vytřídí jen to, co jsou schopní za dobrých podmínek dále zpracovat a využít do výroby jako druhotnou surovinu. Zbytkový plast energeticky využijí.
Jak je na tom v porovnání se zbytkem republiky Jihomoravský kraj?
Myslela jsem si, že jsme na špici. Ale mýlila jsem se. Ze statistik Eko-komu nebo ministerstva životního prostředí vyplývá, že na tom zase až tak dobře nejsme. Mluvím hlavně o vytříděných odpadech jako plasty, papír, sklo a kovy. Faktem však je, že v obcích, kde funguje pytlový svoz přímo od domů, je množství vytříděného odpadu vyšší. Ukazuje to, že jsou lidé pohodlní. V čem jsme na tom naopak dobře, jsou náklady na likvidaci odpadů, což se odráží i na poplatcích občanů. V ceně za svoz se držíme mezi posledními. Důvodem je existence spalovny, několik skládek, a především pak fakt, že odpadové společnosti vlastní obce a města.
Je nyní zájem o papír?
Trošku lépe než loni touto dobou, kdy to bylo opravdu dramatické. Jde o nestálou komoditu, jejíž výkup závisí na zpracovatelských závodech. V zimních měsících jde výkupní cena zpravidla vždy níž. Loni jsme za to, aby si papír vůbec někdo vzal, museli platit. Třeba i padesát haléřů za kilogram, přestože výkupní cena byla dříve někde v rozmezí 1,50 až 1,70 korun za kilogram. Ke konci loňského roku došlo ke zlepšení, dostali jsme se na nulu, a po novém roce jsme v plusu. Uvidíme, co bude dál. Lidem se doma papír hromadí, je to i tím, že již rok nefungují školy, jejichž sběry byly vyhlášené.
A co třeba hliník?
V obcích na Břeclavsku máme například možnost házet do šedých kontejnerů na kovové obaly, kam patří jak železo, tak i hliník. Vyvážejí se do železáren, kde jsou schopní železné a neželezné kovy oddělit. Není ale ani úplně špatně, když lidé vyhodí vršek od jogurtu například do směsného odpadu. Na skládce z něj užitek není žádný, ve spalovně však existují separátory kovů.
Jak je to se sáčky, u kterých je napsané, že se samy rozloží?
Tak tohle je holý nesmysl. Sice je možná laboratorně dokázáno, že se rozloží, avšak kdy? Vyhazovat bychom je měli do směsného komunálního odpadu. Dokonce i sáčky na bioodpad nepatří do klasické kompostárny. Zde se rozloží skutečně jen rostlinné zbytky. Aby se rozložily i tyto sáčky, je třeba například anaerobních procesů v uzavřených kontejnerech.
Patří do bioodpadu filtry na kávu?
Ano, stejně tak třeba i jednorázové boxy na jídlo, které jsou vyrobené z recyklovaného kukuřičného škrobu. Poznáme je tak, že jsou zbarvené více do žluta.
Co stavební odpad?
To je velký problém. Dříve se odvážel na skládky. Mnohdy jde o materiál, který se dá opětovně využít. Například betonové zbytky. Aktuálně se využitím recyklátů stavebních hmot intenzivně zabývají ve Výzkumném ústavu stavebních hmot i v brněnském Vysokém učení technickém. Studují, za jakých podmínek je možné tyto materiály opětovně využívat, a cílem je dostat je do technických norem. To proto, aby se projektanti nebáli je do svých projektů předepisovat, a aby firmy tyto recykláty dokázaly využít.
Říká se, že v době koronavirové pandemie stoupla produkce odpadů v domácnostech. Je to pravda?
Ne, dlouhodobě jsme na stejných číslech. Za rok vyprodukuje jeden člověk průměrně asi 173 kilogramů směsného odpadu. Nárůst jsme zaznamenali pouze ve velkoobjemovém odpadu jako jsou koberce, nábytek a podobně. Meziročně šlo o nárůst asi deseti procent, což je šest až sedm kilogramů na osobu. Přisuzujeme to tomu, že byli lidé více doma a vrhli se do úklidu. Nicméně výraznější číslo jsme zaznamenali za posledních pět let. Nárůst těchto odpadů se zvedl až o padesát procent. Domníváme se, že je to konzumním způsobem života a nízkými cenami. Nyní si lidé nenechají vyčistit koberec, když cena nového je podobná té za vyčištění. Raději ho tedy vyhodí.
Dlouhodobě vyzdvihujete takzvaná Re-use centra. O co jde?
Volně bychom to mohli přeložit jako místa, kde dáváme druhou šanci věcem, které již nepotřebujeme. Vidím v nich obrovský smysl. Vznik těchto centre podporuje i Evropská unie. P5ekvapilo mě, že se třiceti obcí u nás na Břeclavsku jsem zaznamenala kladnou reakci asi jen u čtyř. Přitom díky dotaci si mohou obce pořídit buňky, kam mohou tyto věci ukládat. Může jít o dětská kola, lyže, nábytek, zkrátka cokoli. V Brně tak přijímají dokonce i elektro. Mají smlouvu s elektrodílnou, která výrobky zkontroluje, případně i opraví, a dá k nim nový záruční list.
Hodně se hovoří o o zálohování pet lahví. Co vy na to?
Tak jak je nastavený současný systém třídění, tak v tom velký smysl nevidím. Nelze je znovu používat tak, jako třeba láhve od piva. Vracet se k jejich zálohování mi přijde jako krok zpět. Na druhou stranu dobrovolné zálohování je v souladu se zákonem a záleží tedy na výrobci, jaký obal použije.
Zdroj: https://blanensky.denik.cz/
