Absolutní prvenství v počtu ústních interpelací loni patří Věře Kovářové ze STAN. Kolegy porazila „o parník“. Premiéra Andreje Babiše a jeho ministry „upomínala o dluhy“ hned jednaosmdesátkrát. Úctyhodné číslo. Kovářová se do vlády pouštěla v podstatě při každé možné příležitosti. Počet takových jejích vystoupení je téměř dvojnásobný oproti druhému nejčastěji interpelujícímu poslanci. Tím byl Dominik Feri z TOP 09 (42 ústních interpelací).

Následují Marian Jurečka z KDU-ČSL (38), Jakub Michálek od Pirátů (35), Olga Richterová od Pirátů (31), Vojtěch Munzar z ODS (28) a dvě dámy, Pavla Golasowská z KDU-ČSL a Karla Maříková z SPD (obě 24 ústních interpelací).

Pokud bychom se podívali na to, která opoziční strana vládu tepala nejvíc, jasně vyhrávají Piráti. Loni se na premiéra a ministry obrátili v ústních interpelacích ve 209 případech. Následují STAN (120), ODS (119), KDU-ČSL (112), TOP 09 (75), SPD (73), ANO (48), KSČM (28), Trikolóra (12) a ČSSD (5).

Pokud ale počet interpelací vydělíme počtem poslanců jednotlivých klubů, dostaneme poněkud jiné pořadí. Pak se jako nejpilnější opoziční strana jeví STAN. Na jednoho jejího poslance vychází 20 interpelací. (Tento výsledek je ale dán úctyhodným výkonem Věry Kovářové.) Druzí by byli lidovci, kde na jednoho připadlo 11,2 interpelace. Třetí by byla TOP 09 s 10,7 interpelace na jednoho, pak Piráti (9,5). Ve dvoučlenné Trikolóře je to šest interpelací na jednoho, u ODS vychází průměr 5,2, u SPD 3,8 a u komunistů je to 1,8 interpelace na jednoho poslance.

Jde o údaje za ústní interpelace, poslanci mají k dispozici ještě písemné. Ale to není ono. Ústní vyžaduje větší úsilí, jde o osobní střet, téměř z očí do očí nebo ales­poň z mikrofonu do mikrofonu. Ministr nebo premiér jsou zde často nuceni k bezprostřední reakci, a když tázající není spokojen s odpovědí, může se ptát znova.

Zajímavé také je, kam poslanci svoje dotazy/stížnosti nejčastěji směrovali. Loni je evidentně nejvíc zajímalo ministerstvo dopravy (85 interpelací). Dává to docela smysl, vzhledem ke stavu místních dálnic a silnic. Následuje ministerstvo práce a sociálních věcí (77), tam mizí nejvíc peněz z rozpočtu, takže i to má svoji logiku. Na třetím místě je ministerstvo zdravotnictví (62) a až na čtvrtém má sněmovna starost o státní finance (59). To je pozoruhodné, ty se nezdají být zase v tak velkém pořádku.

Za celý loňský rok se vlády na její práci zeptalo 106 poslanců. Necelou polovinu sněmovny tedy práce vlády Andreje Babiše buď nezajímá, nebo ji znají dobře i bez interpelací. Nebo, a to je docela pravděpodobné, institut interpelací nepovažují za vhodný nástroj ke kontrole premiéra a ministrů.

Hlavní roli by měly hrát ústní interpelace, premiér a ministři by na ně měli odpovídat přímo a bez přípravy (to je něco jiného než podrobné odpovědi psané jejich úředníky úřednickou řečí), premiér by neměl mluvit pět minut, ale třeba jen dvě, jak je tomu často v zahraničních parlamentech. Doplňující otázky by měli mít možnost pokládat i ostatní poslanci. Pomohlo by také třeba, kdyby se poslanci nemuseli zdlouhavě přesouvat k řečnickému pultu, ale otázky by kladli ze svého místa. Vše by pak působilo mnohem dynamičtěji a snad by ­tahle součástka parlamentní politiky byla víc schopna přitáhnout oko i ucho voliče.

V minulosti už sliboval změnu kdekdo. I pracovní skupiny k tomu už byly. Když se zeptáte kteréhokoli poslance včetně premiéra, jestli by nestálo za to interpelace změnit, je na sto procent jisté, že řekne ano. Dokonce bude i tušit, jak na to, a dokonce přidá slib, že o tom s kolegy určitě brzy pohovoří. Ale až takovou odpověď uslyšíte, nevěřte jí. Ve skutečnosti se většině poslanců nic měnit nechce. Skoro se zdá, že ti vládní prostě nechtějí svůj kabinet moc vystavovat nějaké zbytečně velké kontrole, ti opoziční si myslí, že se také třeba jednou ocitnou ve vládě, a proč si přidělávat dopředu starosti… A veřejnost je ráda, že ji nikdo nezdržuje těmi nesrozumitelnostmi z parlamentu.

Není to příliš chytré od všech stran. Jestliže si stěžujeme na to, jak se vrcholná politika stále víc odpoutává od lidí, leží nám tu na stole možná malý, ale užitečný nástroj, který by jim ji mohl zase přiblížit. Jen je třeba ho opravit.

Autor: Jan Kubita | Zdroj: Ihned.cz