30 let svobody je unikátní příležitostí ohlédnout se za polistopadovým vývojem. V čem jsme uspěli a v čem zatím jako společnost selháváme?

1 – Stav obcí a životního prostředí.

Nejzásadnějšího zlepšení jsme dosáhli v těchto dvou oblastech. Opravené památky, kulturní domy, dětská hřiště, občanská vybavenost. Nejen ve velkých městech, ale díky rozpočtovému určení daní už i v obcích. Sen Tomáše Ježka o „rakouské vesnici“ s opravenými fasádami se stal skutečností. A životní prostředí? Jakkoliv máme co zlepšovat, posun oproti roku 1989 je ohromující. Znečištěné řeky, skládky, ekologické katastrofy jsou snad již definitivně minulostí.

2 – Dohánění Německa. Ekonomika.

V roce 1989 jsme v příjmu na hlavu dosahovali 10 % oproti ve srovnání s Německem. Dnes je to 40 %. Ekonomika vzdor rozkrádání a korupci, zvláště v počátečních letech, ohromně vzrostla. Šikovní čeští podnikatelé se začínají prosazovat i za hranicemi a zvyšují přidanou hodnotu svých výrobků a služeb. A z toho profitují i zaměstnanci. Platy vzrostly relativně i absolutně. Chvála české ekonomice. Jenom nezaspat. Nezabřednout do pasti levné ekonomiky a nepodcenit nástup průmyslu 4.0.

3 – Občanská společnost. Osobní odpovědnost.

Občanská společnost tu vyrostla a aktivní občany už najdete ve všech koutech republiky. Také většina národa pochopila, že se svobodou přichází odpovědnost. Výsledky voleb však stále ukazují, že je tu příliš mnoho lidí, kteří stále volají po vládě silné ruky, vysmívají se demokracii, poškozují ji a pohrdají aktivními občany, kteří hlídají stát, dodržování ústavy, hospodaření s veřejnými rozpočty a chrání tedy i zájmy těch, kterým tak silně vadí. Abychom dospěli všichni, musíme ujít ještě kus cesty.

4 – Infrastruktura. Státní rozpočty.

Nezbankrotovali jsme. To je zatím jediná pozitivní věc na jinak stále se zhoršující bilanci státního rozpočtu. Růst mandatorních výdajů, setrvalý pokles investic a každoroční hospodaření s deficitem zaslouží velmi špatnou známku. Stejně jako budování infrastruktury. Vzmohli jsme se na pár nových dálnic, ale to je všechno. Nemáme tu rychlovlaky a můžeme jenom závidět Polsku, které evropské kohezní prostředky nerozkradlo, ale vystavělo z nich skvělou dálniční a silniční síť.

5 – Oddělení politické a ekonomické moci. Digitalizace.

Co nezvládáme vůbec, jsou dvě kategorie týkající se pojímaní politiky a nejzákladnějších služeb občanům. Začněme u oddělení politické a ekonomické moci. Nějakou formu vlivu kapitálu na politiku můžeme vidět všude ve světě. Ale málokde ve vyspělém světě vidíme, aby prezident otevřeně prosazoval zájmy východních diktatur na úkor vlastního státu a kde by premiér ovládal mediální trh a přímo schvaloval dotace pro svůj byznys. Navíc nemusíme zůstávat na celostátní úrovni. Korupce a provázání na okresní úrovni je často ještě vyšší, protože na ni nedohlédnou celostátní média. A lokální média jsou stále častěji v rukou lokálních vykonavatelů moci a vlivu. Digitalizace je věc, kterou takové Estonsko u ruských hranic zvládlo již před patnácti lety. Občan tam s úřady může komunikovat plně elektronicky, daňové přiznání mu zabere jednu stránku, 10 minut a zvládne ho každý. Stát je tam „user friendly.“ My se ještě máme co učit.

Takhle si 30 let po revoluci stojíme. Máme co zlepšovat, ale také jsme ušli kus cesty. Jako společnost i jako stát. Věřím, že situace se bude nadále zlepšovat. Těším se, že do politiky vstupuje kompetentní a nezatížená generace, která se narodila po revoluci. Lidé, kteří znají jazyky, jsou vzdělaní a na první místo nestaví osobní obchodní zájmy, ale zájmy celku. Takové lidi potřebujeme.

Věřím, že až se budeme ohlížet za dalších 10 let, budeme na tom ve všech ohledech zase o něco lépe. Starostové a nezávislí se k tomu pokoušejí přispět. 40 let komunismu napáchalo škody, nejvíce v myšlení lidí. Ale daří se je napravovat. Šikovnost tohoto národa jej předurčuje, aby ve svobodné soutěži, v Evropě a v NATO rostl. Snažme se o to poctivě a se vší silou. Ať jsou ta další svobodná léta ještě úspěšnější, republiko!